V matričním záznamu o narození Štěpána Raka, stejně jako v rodném a křestním listu, vydaném na jeho základě, je jako biologická matka chlapce uvedena
„Vasilina Slivková, zaměstnankyně]vojenského velitelství, toho času v Jílovišti u Prahy;
narozená 10. ledna 1924 v Šandrovu, okres Chust, Zakarpatská Ukrajina; dcera Ivana Slivky, zemědělce v Šandrovu, a jeho manželky Marie, rozené Rusňakové.“ Hlásí se k pravoslaví a k ukrajinské národnosti.
Křestní jméno Vasilina užívala však až po druhé světové válce. Při sčítání obyvatel Československé republiky k 10. prosinci 1930 pobývala Cecilie Slivková (dle úředního záznamu Cilja Slivka) na Podkarpatské Rusi, v obci Šandrovo čp. 220. Žila zde trvale spolu se svými rodiči Ivanem (*1887) a Mariou (*1889) i se sourozenci Ivanem (*1913), Vasilem (*1921), Mikulou (*1925) a Marikou (*1928). Její rodiče uzavřeli sňatek 31. října 1911. Otec byl drobný zemědělec. Matka se starala o domácnost, byla negramotná. Ostatní členové rodiny Slivkovy měli základní vzdělání, vychodili několik tříd obecné školy. Všichni se přihlásili k ruské národnosti a pravoslavné víře.
Další osudy C. Slivkové dokládá její relativně obsáhlý spis, zachovaný v rámci dokumentace NKVD (Lidového komisariátu vnitřních záležitostí SSSR) ve Státním archivu Zakarpatské oblasti v Užhorodu (Fond 2558). C. Slivková patří k několika tisícovkám uprchlíků z Maďary okupované Podkarpatské Rusi, kteří „zaplatili“ za nelegální přechod hranic se SSSR uvězněním v gulagu. Po útěku v únoru 1941 byla odsouzena ke třem rokům pracovně-nápravných prací. Vykonávala je v lágrových komplexech Karlag (v Karaganské oblasti) a Bezymjanlag (v Kujbyševské oblasti). Poté, co byla v roce 1942 osvobozena, pracovala v jihokazašské Džambulské oblasti v sovchoze zaměřeném na pěstování a využití řepy cukrovky. Realitou každodenního života vězňů i vězeňkyň byla těžká fyzická práce, šikana, kruté tresty…
Z Džambulu se C. Slivková přihlásila k československé vojenské jednotce v SSSR a 14. července 1944 v Kamenci Podolském nastoupila ke 3. brigádě 1. čs. sboru jako zdravotnice. V únoru 1945 byla přemístěna ke sborovému intendančnímu parku a posléze k čs. náhradnímu pluku. Z činné vojenské služby odešla na vlastní žádost v hodnosti vojínky dne 12. března 1946.
V únoru 1946 byla optována (na základě žádosti ze září 1945), společně se svým synem Stefanem, pro československé státní občanství. Pobývali postupně v Jílovišti u Prahy, v Dolním Žandově u Mariánských Lázní a v Chebu, než byl chlapec v květnu 1946 předán do opatrování Okresní péče o mládež Zbraslav. Matka se následně vrátila na Chebsko. Na jaře 1947 pravděpodobně pobývala na Mladoboleslavsku. Nejpozději během roku 1948 se vrátila do rodné země, kde žila v zakarpatském Chustu. Zde se jí narodil syn Volodymyr (*1949) a dcera Ljuba (*1954). V roce 1950 byla vyznamenána sovětskou medailí „Za vítězství nad Německem“, později soudně rehabilitována (1974/1975). V roce 1985 jí byl udělen řád Vlastenecké války II. stupně a v roce 1988 výroční medaile „70 let ozbrojených sil SSSR“.
Po celý život se živila manuální prací, jako dělnice, uklízečka apod. Zemřela dne 15. května 1993 v ukrajinské obci Buštyno.
Dne 1. srpna 2021
PhDr. Hana Marie Kábová, Ph.D.
Obrázky:
Vasilina Slivka (1924–1993)
Průkaz Vasiliny Ivanovny Slivky: pamětní medaile "70 let ozbrojených
slil SSSR" udělena 1988, předána 1989
