TECHNIKA HRY VŠEMI PRSTY PRAVÉ RUKY - NOVÉ TECHNICKÉ A VÝRAZOVÉ MOŽNOSTI KYTARY
Ve starořeckém areopagu se mluvilo bez dlouhých úvodů a vzletných řečí, pokusím se tedy rovněž uvést hlavní důvody, které mne vedly k tomu, abych se zaměřil právě na toto téma.
1. Člověk má na ruce pět prstů a nevidím tedy jediný důvod, proč by kterýkoli z těchto prstů měl být vyloučen z aktivní účasti na praktickém zapojení do hry.
2. Přirozená vzdálenost mezi palcem a malíčkem pravé ruky umožňuje i využití diametrálně odlišné tónové barevnosti pro mnohem větší plasticitu hry.
3. Závažné důvody pro uvedení malíčku pravé ruky do běžné interpretační praxe existují i z čistě historického hlediska.
4. Konečně i fakt, že zapojení dalšího prstu pravé - a potažmo tedy i levé - ruky nabízí nové možnosti. Především soudobým skladatelům je dostatečným důvodem pro tuto práci.
Sám mohu jako skladatel a interpret nejlépe ocenit přínos, jímž je fenomén malíčku v rozšíření možností tvorby pro tak krásný a bohatý nástroj, jakým kytara bezesporu je. Vždyť už sám Beethoven prohlašoval, že kytara je malý orchestr.
Historie drnkacích nástrojů sahá hluboko do minulosti a je tudíž jedním z aspektů vývoje lidské kultury. Již 2500 let před Kristem dosáhl nástroj Nefer značné obliby díky kráse svého tónu a ladnosti tvaru značné obliby. Expanse drnkacích nástrojů pak zásluhou Keltů, arijských kmenů waleských poutníků či pěvců lásky - slavných trubadurů a truvérů v průběhu následujících staletí pokračovala. Po řecké lyře a kythaře, římské cithaře, přicházely další a další typy drnkacích nástrojů, jako např. waleské crwht, později waleská harfa, ale samozřejmě i celá vývojová linie loutny, vihuely a barokní kytary, aby vše směřovalo ke kytaře dnešních dnů, ačkoli typy nástrojů velice blízkých současné kytaře lze vysledovat už ve 12. století v jihofrancouzské Provence nebo v knížectví Aquitania.
Je zřejmé, že myšlenka zapojení všech pěti prstů pravé ruky pro rozšíření technických a výrazových možností u drnkacích nástrojů má své kořeny už hluboko v historii. Existují například loutnové tabulatury, v nichž jejich autor uvádí konkrétní požadavek na užití malíčku pro dosažení zvláštního zvukového efektu. Zaujalo mne, že některé barokní skladby pro kytaru obsahují požadavek na hru všemi prsty pravé ruky, tedy i malíčkem. Ten zpravidla zahajoval kaskádu rasguada a ostatní prsty jej následovaly. Zvláštní a velmi osobitou roli lze přisoudit irským hráčům na banjo, kteří odedávna využívali malíčku ke speciálním zvukovým efektům. Zdá se tedy - nic nového pod sluncem , avšak problematika, jíž se dlouhá léta zabývám zůstává stále ještě nepochopitelně neprobádaná a nevyužitá. Především proto jsem se rozhodl plně soustředit své úsilí právě na tuto oblast.
Současné trendy v technice hry pravé ruky navazují v mnohém na historické tradice, což je koneckonců logické.
Segoviova technika i nadále rozvíjí krásu tónu a staví na solidních základech klasického držení pravé ruky s prohnutým palcem a úhozem prováděným většinou levou stranou nehtů. Převažujícím typem úhozu je pak apoyando, tedy hra dopadem. Abel Carlevaro naproti tomu staví na tirandu, tedy hře bez dopadu či jak se dnes často používá termínu polodopadem. Typickým znakem hry pravé ruky je nízké zápěstí a šikmý směr úhozu nehtu vůči strunám. Prof. Aaron Schearer vychází z přirozeného držení ruky a rovněž preferuje šikmý úhoz. John Duarte se zaobírá úlohou flexibility prstních článků. Doporučuje při tirandu svaly více stáhnout a při apoyandu naopak uvolnit, aby se poslední článek prstu mohl lehce prolomit a tím umožnil nehtu lehce sklouznout se struny na strunu. John Williams hledá pevný a brilantní tón, David Russel glorifikuje svou technikou krsu a plnost tónu. Kazuhito Yamashita usiluje o orchestrální zvuk. A právě on je jedním z mála v celém světě kytary, který záměrně a cílevědomě užívá malíčku pravé ruky. Yamashita na sebe upozornil odvážnou transkripcí Musorgkského Kartinek, v nichž krom jiného užívá tremola malíčkem, přičemž ostatní prsty pravé ruky hrají tradiční technikou. Neznám nikoho jiného, kdy by úspěšně zvládl podobnou techniku. Charles Postelwate z USA, s nímž udržuji pracovní kontakty, vyučuje své posluchače pětiprstové technice trochu jiným způsobem. Využívá totiž pátého prstu jako nácvikového elementu, čímž zpevňuje, ale na druhé straně zároveň relaxuje pohybovou schopnost ostatních prstů.
Jsem rád, že většina absolventů mé třídy se seznámila během studia s mou metodou a v praxi ji i aplikuje. Celý princip totiž spočívá v tom, že s pětiprstovou technikou hry lze úspěšně začít již na elementárním stupni. Mnohokrát se nejen mne, ale i mým kolegům při výuce stalo, že se začátečník zcela bezelstně zeptal, proč nehrajeme všemi prsty pravé ruky. Samozřejmě lze odpovědět konstatováním, že malíčku se prostě nepoužívá. Právě toto konstatování mne ovšem přivedlo na myšlenku začít pátý prst používat jako kterýkoli jiný a to již od nejútlejšího věku.
Mnozí kolegové mi jistě dají za pravdu, jak obtížné je naučit děti správnému držení pravé ruky a zvláště pak poloze prstů na strunách Učíme-li totiž držení pokládáním čtyř prstů na struny, zjistíme, jak je takováto posice vágní a jak snadno ji lze jakýmkoli způsobem deformovat. Položíme-li však na struny (nejlépe pak na jednu strunu) všechny prsty včetně malíčku, snadno zjistíme, jak pevné takovéto držení ruky je a jak nesnadné je jej měnit. I ti nejmladší tak snadno pochopí princip základní polohy pravé ruky na strunách. Pak už stačí jen zdvihnout malíček kolmo od strun vzhůru a ruka je připravena k použití klasické čtyřprstové techniky. Je však třeba, aby začátečník stále přikládal malíček na struny pro průběžnou kontrolu správného držení. To je první důvod pro aplikaci malíčku, byť ten v této fázi zatím spíše podporuje standardní způsob hry. Záleží na nás, zda u této fáze zůstaneme či zda budeme techniku dále rozvíjet. Nejdůležitější přínos však spočívá v celkové regeneraci pohybových schopností prstů pravé ruky. Po fysiologické stránce je malíček podstatnou měrou závislý na prsteníčku, neboť mají jednu společnou šlachu, která pátému prstu ztěžuje pohyb. Tento prst tedy za ostatními zaostává a mnohdy dokonce interferuje, není-li svědomitě cvičen. Čím více jej trénujeme, tím více uvolňujeme především prsteníček, ale posilujeme i ostatní prsty.
Zatím jsem hovořil jen o jedné stránce věci. Drtivá většina klasických kytaristů vychovaných tradičními metodami hry pravé ruky však zákonitě zanedbává jednu věc. Tím, že naprostá většina úhozů směřuje do dlaně, vzniká citelná disproporce mezi tímto a opačným pohybem - tedy z dlaně ven. Španělští hráči flamenga naprosto běžně používají protipohybu pro technice rasguada. Jejich technika je proto tak uvolněná a virtuosní. Je dobré se od nich poučit a trénovat i prsty levé ruky tím, že kytaru obrátíme na druhou stranu a cvičíme tak, jako bychom byli leváci. Zatímco úhozem aktivujeme jednu část svalů, zanedbáváme druhou, neboť při pohybu z dlaně ven nepřekonáváme aktivně odpor strun. Tím se dostáváme k důležitému poznání. Je třeba procvičovat i opačné svalové partie, neboť pouze tak je můžeme mít pod kontrolou. Jistě mi většina z vás potvrdí, jak dobře a relaxovaně se člověku hraje, když cvičí ve svém prostředí v klidu a především v noci. Jak ničím nerušen a rozcvičen hraje uvolněně a tudíž brilantně. A také jak veliké rozčarování pak nastane ráno na hodině nebo přehrávce, kde najednou vše zadrhává, roste celková nejistota a nervosita. Je to tím, že zatímco v ideálních podmínkách jsme uvolněni, v podmínkách stresových nás naproti tomu necvičené svalové partie snadno zklamou. Prsty se tak po úhozu nevrátí přesně na totéž místo, jelikož nejsou plně pod naší kontrolou. Tím snadno dojde k tomu, že prsty mají nepravidelnou dráhu a zvláště pak vzdálenost od struny a tu buď zasáhnou nepřesně či ji dokonce minou. Léta praxe mne utvrdila v nutnosti procvičovat opačné svalové partie stejně jako vše ostatní, což dvojnásob platí o malíčku, ale i levé ruky a vlastně celé tělo získá důležitý impuls k celkovému uvolnění. Je však nutno pracovat i opačně, tedy od prvotního uvolnění celého těla až ke zmíněnému nácviku aktivizujícího protipohyb prstů.
Zcela zásadní roli hraje i správné dýchání. Hráči na drnkací nástroje často zcela opomíjejí důležitou funkci dechu. Jakoby snad prsty žádný kyslík nepotřebovaly! Každý zpěvák, nebo hráč na jakýkoli dechový nástroj z praxe ví, že nádech není pouze životní nutnosti, ale rovněž i požadavkem na správné frázování a hudební pojetí díla. Proto i kytaristům doporučuji správně dýchat při nácviku a nebát se ani zpěvu. Fráze, kterou jsme schopni zazpívat pak bude sama podobně zpívat i zahraná na kytaru. Spojme tedy kontrolu dýchání i s nácvikem funkce malíčku. Vše je zapotřebí vzájemně propojit a sladit Je to i značně účinný trénink psychologický.
Úloha malíčku byla často v loutnové, ale i kytarové praxi spojována s funkcí opěrnou. Malíček spočíval na ozvučné desce a kontroloval přesnost úhozu prstů pravé ruky. I tato praxe v sobě měla aktivizující prvek pro zdokonalení funkce ruky, nemohla ale nahradit účinek skutečně aktivního rozvoje malíčku, o kterém hovořím. Díky své pedagogické praxi dnes vidím, jakým přínosem jsou tato cvičení i pro mé studenty. Aktivizací malíčku a opačných svalových partií získáváme větší jistotu, kontrolu a koncentraci. Nepodléháme tak snadno stresovým situacím a dovedeme hrát uvolněně i v obtížných momentech. Nesmírnou roli zde hraje i dynamika a kvalita tónu. Je nutné neustále pečlivě sledovat tyto dvě stránky nácviku. Nutná jsou tedy dynamická a barevná cvičení a to v obou směrech úhozu. Vše by mělo být navzájem natolik propojeno, abychom tyto dva fenomény byli schopni plně kontrolovat.
Aktivním zapojením malíčku pravé ruky zhodnocujeme celkovou technickou i výrazovou stránku svého uměleckého výkonu. Nabízí se nám celá řada nových výrazových možností, jež můžeme aplikovat na nejrůznější styly i slohy a tím obohatit tradiční kytarový repertoár zcela novými aspekty.
Díky vzdálenosti mezi prsty pravé ruky můžeme uplatnit krajní ponticello malíčku současně s měkkou barvou sulla tastierra palce, zatímco ukazováček zůstává v poloze ordinare. Teto způsob hry je velice sugestivní, zvláště ve trojhlasé polyfonii.
Zvládneme-li techniku hry malíčkem a osamostatníme-li jej, můžeme ostatními čtyřmi prsty vytvářet bohatá a rychlá appergia, zatímco malíček kontroluje samostatnou melodickou linku v sopránu.
Malíček nesmírně rozšiřuje možnosti pravé ruky v nejrůznějších způsobech rozkladů a rasguada. Zvyšuje rychlost a rasanci úhozů.
Díky své zvukové éteričnosti se směr úhozu z dlaně ven může stát i novým výrazovým prvkem.
Tremolo se zapojením malíčku umožňuje zcela nové výrazové možnosti především proto, že je nepřerušované a palec tudíž není vázán úhozem na těžkou dobu. Nabízí rovněž překvapivé množství variant ať už na jedné, dvou či více strunách. Můžeme takto dosáhnout enormní dynamické škály od krajního ppp až k vrcholnému fff. Tento způsob hry však také vyžaduje mimořádnou koncentraci a dlouhodobou, každodenní práce. Pro skladatele je to vítaná nabídka nových dramatických poloh kytary.
Závěrem bych rád vyzdvihnul praktické aspekty probírané problematiky tak, jak jsem si jejich závažnost stále více uvědomoval při svých přednáškách na předních světových universitách. Jako zcela zásadní věc vidím výuku pětiprstové techniky již od elementárního stupně, neboť rozšíření techniky o pátý prst pomáhá stabilizovat polohu ruky již od první hodiny. Navíc tak ještě předejdeme vleklým vysvětlováním, jež zabírají zbytečně čas a unavují jak žáka, tak i učitele. Aktivním zapojením malíčku obohacujeme tradiční technický arzenál o nepřeberné množství nových zbraní, ať už výrazových či motorických. Zvláště pak při vědomém procvičování aktivizace všech svalových partií prstů i celé ruky díky nácviku opačného pohybu - tedy z dlaně ven. Rozvíjím tím pružnost a přesnost - tedy atributy uvolněné hry pravé ruky a potažmo i ruky levé. Za zcela zásadní považuji osamostatnění malíčku pravé ruky (podobně, jako je tomu i u ruky levé), který je do tradiční kytarové techniky běžně zapojován. Proto také může dobře posloužit jako vodítko při synchronizaci pohybů obou malíčků. Nácvik probíhá tak, že oba současně dopadají na tutéž strunu, přičemž dbáme na to, aby malíček pravé ruky postupně přejímal pružnost a přirozenost pohybů svého mnohem trénovanějšího jmenovce na levé ruce. Na všech svých přednáškách a mistrovských kursech po celém světě si vždy znovu uvědomuji, jak důležité je rozvíjet pohybovou schopnost pravé ruky. A právě zapojení malíčku do tohoto procesu dává zcela nové možnosti. Většina mých studentů, kteří tuto metodu aplikují, ať už na sobě samých či na svých žácích, mi znovu a znovu potvrzují, jaký posun v celkové technické úrovni to pro ně znamenalo. Ať už pátý prst k větší uvolněnosti hry, v každém případě rozvíjíme celkovou technickou úroveň ve všech směrech. Věřím, že není daleko doba, kdy hra všemi pěti prsty pravé ruky bude stejnou samozřejmostí, jakou je například pro všechny studenty hry na jakékoli klávesové nástroje.
Prof. Štěpán Rak
Copyright © 2018 Štěpán Rak
Všechna práva vyhrazena. All rights reserved.
website by » papaguy.net
