Štěpán Rak - světový kytarový virtuos.

Domov můj – CD Štěpána Raka z roku 2018 – obsahuje 14 skladeb: otevírá je fantazie na českou i slovenskou národní hymnu Vivat respublica a uzavírá jedinečné zpracování závěru Smetanovy Vltavy – Vzpomínka na Prahu. Skladby evokující rodnou vlast vytvářejí určitý rámec Štěpánova vnímání širšího domova. S nimi souvisejí historická témata vázaná na české dějiny s jedinečnými přesahy do celé Evropy, resp. celého světa: české baroko a Komenský (Improvizace na barokní téma, Vivat Comenius). Poté se dostáváme k vazbám na užší prostor. Radotín, nyní pražská městská část, v době Štěpánova dětství obec (v letech 1967–1974 samostatné město), je zdrojem Štěpánovy poetiky hudební, výtvarné i slova. Prolíná se tu místo, kde žijeme, a lidé, s nimiž domov sdílíme: Radotín je životním prostorem Marie a Josefa Rakových i jejich předků. Skladba Babiččina zahrádka je věnována Marii Spilkové; Vůně letní louky nás přivádí také do Radotína a Š. Rak ji komentuje sám, když vzpomíná na kouzlo louky od ranního rozbřesku až po večerní čas: „… dokázali jsme [s Ferdou Löffelmannem] dlouhé hodiny trávit na babiččině louce obklopeni bzukotem a všemožným cvrlikáním všeho živého kolem. Když pak slunce zapadlo a na obzoru se rozzářila Večernice, bylo to jako v pohádce. Ne, na to se nezapomíná…“. A s domácím prostředím souvisí omamně vonící květy keřů a bylin, Šálek čaje symbolizující „pohodu, klid a mír toho nejniternějšího domova“ nebo také pohádky. Symboly domova nás nenápadně převádějí k domovu vnitřnímu: opět se vynořují věčné pohádkové motivy (Císařův slavík, O dobru a zlu), hudba jako nejvlastnější domov Štěpána Raka – skladatele i interpreta, Komenského ráj srdce (božská víra, naděje a láska) a domov věčný (Romance, Píseň pro Davida).

Domov – to jsou ovšem nejen láskyplné vzpomínky na adoptivní rodiče Rakovy, ale je to také „neúplný“ domov ve smyslu nenaplněné touhy po matčině náručí: v roce 1992 v rozhovoru pro časopis Vlasta Š. Rak pojmenoval absenci zážitku objetí biologickou matkou (jako připomínky symbolického matčina prvního objetí). Proto koncertní turné na Ukrajině (2011) mělo hluboký význam. Přirozeně vyvrcholilo při návštěvě malebného, ovšem chátrajícího dřevěného kostela sv. Paraskevy v obci Šandrovo (nyní Oleksandrivka, Chustský kraj) na Zakarpatí, kde byly pokřtěny v pravoslavné resp. řecko-katolické víře generace Štěpánových předků v matčině linii. Kostel pochází z 15. století a je zasvěcen mučednici, považované za patronku obchodníků a rodinného štěstí.

Zatím více otevřené je poznávání Štěpánova biologického otce. Ten, rodák z obce Volosjanka ve Lvovském kraji, se z cituplného vztahu k milované a nezapomenutelné rodné zemi – Podkarpatské Rusi – vyznal slovy: „Verchovino, má milovaná Verchovino, ty krásná perlo karpatských hor, kde si radost a bída podávají ruce! // Země beze jména, jak ji nazval Ivan Olbracht – země nikoho. Ty jsi však moje země, moje milovaná země! A máš i jméno a já to jméno znám. Tak jako znám jméno své matky, své sestry, svého souseda. A miluju Tě, jako dítě miluje svou matku. V mých vzpomínkách jsi stále zemí lesů, křišťálových pramenů a čistých vod, staletých buků, co hovoří s oblaky tam, kde blesky a hromy hrají svou píseň, kde na strmé stráni bzučí hmyz, kde nyní v hlubokých hvozdech probíhají boje a kde se tiše roklinami plíží zrádný rys. Tam neúnavný ovčák hlídá své ovce a trembita hraje píseň na úsvit. // To je má země, má domovina, překrásný kraj hlubokých hvozdů, vysokých hřebenů hor, strmých skal, travnatých luk zkropených krví mých utlačovaných bratrů. Tam leží kosti nesčíslných hrdinů. // Můj malý národ nezahynul a odolal: Pečeněg, Avar, Maďar tam nalezl svou smrt, utopil se ve vlastní krvi, můj národ však odolal. // Taková je má země, má Verchovina! Vychovala hrdinné mstitele, své bezejmenné syny. … Kraji náš milovaný, i já bych ti rád odevzdal to nejlepší, co v sobě mám!“ (Štěpán Luťanský: Pečorlag. Útěk do ráje /1939–1942/, Praha: Argo, 1999, s. 8–9.)


Advent 2021, PhDr. Hana Marie Kábová, Ph.D.


Popis fotogalerie:

• má sestra Ljuba (žel už není mezi námi) a můj bratr Volodymir z Chustu na Ukrajině
• hraji u hrobu své biologické matky Vasiliny Slivka v kruhu svých nejbližších příbuzných z bratrovi strany
• sestra Ljuba, já a bratr Volodymir
• má biologická matka Vasilina Slivka
• já po adopci na dvorku našeho rodinného domu v Radotíně cca v r. 1947
• zleva dole - má matka Vasilina a bratr Volodymir, zleva nahoře - sestra Ljuba a její kamarádka
  

Známe se 33 let, už to je symbolické. V časově lince mapujeme délku života Ježíše Krista. Štěpánova hudební invence je bezbřehá a zdaleka není ukryta jen ve stovkách kytarových, kvartetních i symfonických kompozic, scénickou hudbu nevyjímaje. Z mého pohledu je jeho hudební genialita nejpatrnější v improvizacích. Stál jsem vedle něho na pódiu více než patnáct set krát a stejně tolikrát jsem byl udiven i zaskočen jemnými (někdy i razantními) proměnami hudebních vstupů. Štěpán totiž reaguje naprosto přesně a citlivě na atmosféru a slova, která zní před ním.

O tomto, byť jen zdánlivém detailu, se zmiňuji proto, že je to úkaz vzácný. Spoluúčinkoval jsem s řadou dalších skvělých muzikantů, ale umění naslouchat a adekvátně hudebně reagovat je vlastností opravdu jen výjimečnou…

Zatím mluvím pouze o koncertních vystoupeních. Ale Štěpánovo muzikantství má také široký rádius žánrový i místopisný. Kytaru stále nosí s sebou a je ochoten na ni zahrát kdykoli a kdekoli – ve vlaku, u táboráku, v hospodě… Těší ho pozornost posluchačů a rád jim vyhoví. Koncerty má vyprodané nejen ve velkých sálech či divadlech, ale i v klubech nebo v čajovnách… V této souvislosti musím zmínit jeden ze záhybů jeho umělecké duše. Štěpána stresuje jím uměle vyvolaný pocit, že o něho není zájem. Na toto téma je schopen se dlouhé hodiny bavit a přinášet další a další doklady této smyšlenky… O opaku se nechává často dlouho přesvědčovat, a když se to jeho spoludiskutujícím podaří, vyrukuje obvykle s tvrzením, že má málo koncertů a druzí že jich mají daleko víc… Nebojím se srovnat tento povahový rys, tak charakteristický pro géniem políbené umělce, třeba s osobnostními rysy Mozartovými… Osobně si myslím, že je to hra, která Štěpána baví, a že je rád přesvědčován o své jedinečnosti…

Mluvím o tom proto, že jsem byl ve světě svědkem jeho opravdové muzikantské slávy a proslulosti. Po každém našem vystoupení ve 33 (opět ta symbolická číslovka) zemích čtyř kontinentů čekal na něho hlouček kytaristů, kteří mu všemožnými způsoby vyjadřovali obdiv a úctu. Snad nejvýraznější to bylo na naší geograficky nejvzdálenější štaci, v nejjižněji položeném univerzitním městě v Chile, ve městě Talca. Tam po koncertě postával houf dvanácti až třináctiletých dětí, z nichž některé držely v rukou noty a žádaly Štěpána o podpis. Byly to jeho dětské kytarové etudy. Když se všem podepsal, zeptaly se, zda je to jenom shoda jména, nebo zdali tvůrcem etud byl jeho otec či dědeček? Když řekl, že autorem skladeb je on…, údiv na jejich tvářích nebral konce. Tiše poodstoupili a prožívali totéž, jako kdyby před ně předstoupil živý Bach či Mozart… Taková setkání se konala po koncertech prakticky všude.

Zavzpomínám teď na turné po Podkarpatské Rusi. Jeli jsme hrát do míst, ze kterých pochází jeho biologická maminka. Potkal se tam se svým bratrem, se sestrou, o jejíž existenci neměl tušení, s tetou, se svou neteří… Brečeli jsme všichni. Ale citově nejvypjatější chvíle přišla později. Dojeli jsme na hřbitov, kde je jeho maminka pochována. Celé naše turné natáčela Slovenská televize, ale k hrobu si Štěpán přál pouze můj doprovod. Co tam se odehrávalo, byla ta nejniternější a nejcitlivější chvíle, které jsem byl kdy svědkem. Štěpán si chvíli s maminkou tiše a prostě povídal, pak jí zazpíval její oblíbenou ukrajinskou píseň a zahrál na kytaru Hymnus pro královnu. Tam jsem pochopil a přijal jeho přecitlivělost, jeho srdce i bolavou duši. Tam stál v pokoře před Pánem a modlil se…

Zmínit musím dále Štěpánovu jazykovou vybavenost. Angličtinu, ruštinu a finštinu ovládá mistrovsky, větší problémy mu nedělá ani němčina. Ve všech těchto jazycích jsem jej slyšel konverzovat i vést mistrovské kurzy. Jisté jazykové problémy jsme ale měli oba ve frankofonních kantonech Švýcarska. Vzpomínám, jak jsme na rušné ulici v Ženevě zkusili mezi lidmi použít dětskou říkanku napodobující francouzštinu, ve které se hláska -R- musí vyslovit hrdelně a jisté vokály se musí prodloužit. Ve fonetickém přepisu vypadá takto: Leze lev do tramvajé, žere mandlé, loupá si jé… Světe, div se, po vyslovení této věty se k nám otočila jedna dáma a začala nám dlouze francouzsky něco povídat. Bylo to zjevně přátelské sdělení a my, zkoprnělí, jsme se zmohli maximálně na pokyvování hlavou a opakování slovíčka merci… Dodnes nám nikdo neřekl, co ta naše věta mohla znamenat, a oba si spíše myslíme, že ženevskou ulicí procházela právě nějaká Češka a udělala si z nás legraci.

Otvírám další, možná netušenou podobu kytarového mistra, totiž jeho smysl pro humor a jeho herecký talent. Příhod, na které oba rádi vzpomínáme, je bezpočet, na koncertním pódiu i mimo ně. Těsně před recitálem na zámku Staré Hrady u Jičína za mnou Štěpán přiběhl celý bledý, ukazoval mi prst na levé ruce a dramaticky zašeptal: „Frede, pomáhal jsem přenášet lavice a mám v ukazováku třísku, bolí to a nemohu hrát…“ Zámecký sál byl naplněn do posledního místečka a mělo se začít. Prekérní situace. Cosi mne napadlo a jen jsem řekl: „Budeš dělat svého bratra Vladimíra.“ Vešel jsem před publikum a sdělil mu, že Štěpán Rak je zraněný a že byl odvezen na ošetření do Jičína. Sál vydechl zklamáním… Pokračoval jsem: „Ale pokusíme se jeho neúčast částečně nahradit setkáním s jeho bratrem Vladimírem, který se za ním vypravil až z Ukrajiny. Přivítejme jej!“ Přišel Štěpán jako Vladimír a probíhal česko-ruský dialog, v jehož závěru jsem se ho zeptal, zda náhodou nehraje také na kytaru, jako jeho bratr Štěpán… Odpověděl, že ne, ale že by to zkusil. Vzal kytaru a pokoušel se o nějaký akord… Vzal jsem mu kytaru, poděkoval mu a zklamané publikum mu věnovalo vlažný potlesk. Vyprovodil jsem ho za dveře (uběhlo mezi tím téměř pětadvacet minut) a vrátil jsem se s radostnou zprávou, že Štěpán Rak se mezitím vrátil z Jičína a že za chvíli vystoupí… Jásot nebral konce. Chvíli jsem si s publikem povídal (čekal jsem, až Štěpán změní na své vizáži několik odlišujících prvků, jím samotným vymyšlených) a pak jsem slavnostně prohlásil: „Dámy a pánové, přichází ten, kvůli kterému jste sem přišli…“ Vešel (už sám za sebe) Štěpán, kvůli prstu musel hrát opatrněji, ale to nikomu vůbec nevadilo a každou jeho skladbu odměnili posluchači bouřlivým aplausem…


Dvojroli zvládl skvěle! Nepřehrával, byl autentický a v postavě Vladimíra neodolatelný. Mystifikace stoprocentně vyšla. Dokonce si potom přišli diváci pro podpis a chtěli ho i od Vladimíra… Musel jsem jim říct, že Vladimír musel zase narychlo odjet…

Podobných situací jsme pro pobavení naše i naší manažerky vymysleli a realizovali desítky.

Dalo by se vzpomínat ještě dlouho… Mluvil bych o Štěpánově dalším velkém uměleckém koníčku – o fotografování, za které získal v celosvětových soutěžích řadu ocenění, mluvil bych o jeho krásném vztahu k synům, mluvil bych o jeho posedlosti ve vztahu k planetárnímu řádu, k astronomii, astrologii, numerologii…. Velkou plochu bych věnoval jeho pedagogické činnosti… A stále by to ještě nebylo vše o jeho renesanční osobnosti…

Byl jsem požádán, abych napsal o Štěpánovi jako o uměleckém partnerovi a kamarádovi… Prý stačí dvě stránky. Přetěžký úkol… Vzpomínání na Štěpána by vydalo na knihu…

Na závěr mu musím poděkovat. Především za to, že mezi námi vždy existovala absolutní důvěra. Nikdy jsme si po umělecké, ani osobní stránce nic nevyčítali. Ctili a ctíme se navzájem. Když jsem ochrnul, Štěpán mne od první chvíle podporoval psychicky i finančně. Když jsem byl nucen pobývat v soukromém zařízení a peníze rychle ubývaly, dělil se se mnou o své honoráře. Nikdo, kromě mé rodiny a Jitky, mi s takovou velkorysou samozřejmostí nepomohl jako on. Nikdy mu to nezapomenu!

Listopad 2021, Alfred Strejček (80), recitátor a herec

Po několikaleté přestávce se v souvislosti s provdáním praneteře Štěpána Raka do Českérepubliky opět otevřela otázka jeho původu. Dohledávání okolností pobytu jeho biologickématky Vasiliny (Cecilie) Slivkové pokročilo natolik, že v současné době Štěpán Rak ví, kdo byljeho biologickým otcem (tuto skutečnost má potvrzenu též testy DNA).

Pro širší veřejnost ponechme zatím konkrétní jméno skryté pod fiktivním ŠtěpánemZakolanským. Biologický otec Š. Raka pocházel stejně jako jeho matka z Podkarpatské Rusi,kde se narodil v roce 1916. Hlásil se k rusínské národnosti, československému občanství ařeckokatolické církvi. Většina členů jeho početné rodiny se živila manuální prací, Štěpán ovšemdíky podpoře svého staršího bratra vystudoval učitelský ústav. Po propuknutí druhé světovéválky a obsazení Zakarpatské Ukrajiny Maďary se jeho osudy podobaly osudům C. Slivkové.V říjnu 1939 přešel hranice své rodné země do SSSR, byl uvězněn a na jaře 1940 odsouzenk pěti rokům pracovně-nápravných prací, které vykonával v lágrovém komplexu Pečorlag a nasovchoze Vorkuta. V prosinci 1942 byl amnestován, aby mohl vstoupit do československévojenské jednotky v SSSR. K armádě byl odveden v Buzuluku v lednu 1943. V důsledkutrvalých následků těžkého zranění, které utrpěl na podzim 1944 při karpatsko-dukelské operaci,byl v lednu 1945 propuštěn do zálohy, pracoval v Užhorodě jako vyšetřující soudce. Považovalse především za Čechoslováka. Vzhledem k neutěšeným poměrům na Ukrajině usiloval ouplatnění v Československu. Na rozdíl od mnohých svých krajanů nejen do Prahy přišel, ale takése zde etabloval, vykonával převážně úřednickou práci a založil rodinu. Zemřel v závěruminulého století.

Svého prvorozeného syna ale nikdy nekontaktoval. Štěpán, po matce rozený Slivka,vyrůstal u adoptivních rodičů Marie a Josefa Rakových, původem z Radotína. Josef Rak (12.června 1908 – 1. dubna 1978), vyučený lakýrnický pomocník, od léta 1935 pracoval po dvacetlet jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, po propuštění vykonával svou původní profesi vZRL 1930 (Závody Rudých letnic, dříve Janka; výroba ventilátorů a sběračů prachu) a byldělníkem v radotínském závodě Prefa (výroba stavebních hmot). Marie rozená Spilková (27.února 1911 – 27. listopadu 1989) byla dělnicí v Radotínských cementárnách a vápenicích.Rakovi Štěpána osvojili a zahrnuli ho láskou i péčí, které se dostává velkou měrou vytouženým adlouho očekávaným dětem.

Dne 12. srpna 2021 PhDr. Hana Marie Kábová, Ph.D.

V matričním záznamu o narození Štěpána Raka, stejně jako v rodném a křestním listu, vydaném na jeho základě, je jako biologická matka chlapce uvedena

„Vasilina Slivková, zaměstnankyně]vojenského velitelství, toho času v Jílovišti u Prahy;

narozená 10. ledna 1924 v Šandrovu, okres Chust, Zakarpatská Ukrajina; dcera Ivana Slivky, zemědělce v Šandrovu, a jeho manželky Marie, rozené Rusňakové.“ Hlásí se k pravoslaví a k ukrajinské národnosti.

Křestní jméno Vasilina užívala však až po druhé světové válce. Při sčítání obyvatel Československé republiky k 10. prosinci 1930 pobývala Cecilie Slivková (dle úředního záznamu Cilja Slivka) na Podkarpatské Rusi, v obci Šandrovo čp. 220. Žila zde trvale spolu se svými rodiči Ivanem (*1887) a Mariou (*1889) i se sourozenci Ivanem (*1913), Vasilem (*1921), Mikulou (*1925) a Marikou (*1928). Její rodiče uzavřeli sňatek 31. října 1911. Otec byl drobný zemědělec. Matka se starala o domácnost, byla negramotná. Ostatní členové rodiny Slivkovy měli základní vzdělání, vychodili několik tříd obecné školy. Všichni se přihlásili k ruské národnosti a pravoslavné víře.
 
Další osudy C. Slivkové dokládá její relativně obsáhlý spis, zachovaný v rámci dokumentace NKVD (Lidového komisariátu vnitřních záležitostí  SSSR) ve Státním archivu Zakarpatské oblasti v Užhorodu (Fond 2558). C. Slivková patří k několika tisícovkám uprchlíků z Maďary okupované Podkarpatské Rusi, kteří „zaplatili“ za nelegální přechod hranic se SSSR uvězněním v gulagu. Po útěku v únoru 1941 byla odsouzena ke třem rokům pracovně-nápravných prací. Vykonávala je v lágrových komplexech Karlag (v Karaganské oblasti) a Bezymjanlag (v Kujbyševské oblasti). Poté, co byla v roce 1942 osvobozena, pracovala v jihokazašské Džambulské oblasti v sovchoze zaměřeném na pěstování a využití řepy cukrovky. Realitou každodenního života vězňů i vězeňkyň byla těžká fyzická práce, šikana, kruté tresty…

Z Džambulu se C. Slivková přihlásila k československé vojenské jednotce v SSSR a 14. července 1944 v Kamenci Podolském nastoupila ke 3. brigádě 1. čs. sboru jako zdravotnice. V únoru 1945 byla přemístěna ke sborovému intendančnímu parku a posléze k čs. náhradnímu pluku. Z činné vojenské služby odešla na vlastní žádost v hodnosti vojínky dne 12. března 1946.

V únoru 1946 byla optována (na základě žádosti ze září 1945), společně se svým synem Stefanem, pro československé státní občanství. Pobývali postupně v Jílovišti u Prahy, v Dolním Žandově u Mariánských Lázní a v Chebu, než byl chlapec v květnu 1946 předán do opatrování Okresní péče o mládež Zbraslav. Matka se následně vrátila na Chebsko. Na jaře 1947 pravděpodobně pobývala na Mladoboleslavsku. Nejpozději během roku 1948 se vrátila do rodné země, kde žila v zakarpatském Chustu. Zde se jí narodil syn Volodymyr (*1949) a dcera Ljuba (*1954). V roce 1950 byla vyznamenána sovětskou medailí „Za vítězství nad Německem“, později soudně rehabilitována (1974/1975). V roce 1985 jí byl udělen řád Vlastenecké války II. stupně a v roce 1988 výroční medaile „70 let ozbrojených sil SSSR“.

Po celý život se živila manuální prací, jako dělnice, uklízečka apod. Zemřela dne 15. května 1993 v ukrajinské obci Buštyno.

Dne 1. srpna 2021                
PhDr. Hana Marie Kábová, Ph.D.


Obrázky:
Vasilina Slivka (1924–1993)
Průkaz Vasiliny Ivanovny Slivky: pamětní medaile "70 let ozbrojených slil SSSR" udělena 1988, předána 1989

Příště: Původ Štěpána Raka. 3. Otec neznámý?

Narození dítěte v době války nebo brzy po ní bylo tradičně vnímáno jako štěstí a dar od Boha. Tím je ostatně zrození každé lidské bytosti, ovšem dramatické válečné události tuto skutečnost umocňují. A nalézá někdy vyjádření i v pojmenování dítěte – např. jméno Fedor (z latinského Theodor) má význam Bohem darovaný.

Matriky jako jedinečný pramen dokládají narození a křest dítěte. Bývají tak zpravidla prvním dokladem, který vydává písemné svědectví o člověku a jeho příchodu na svět. Matriční zápis může mít, v souvislostech dalšího života jedince, i více vrstev. Zejména v církevních matrikách křtěných lze občas najít např. stručný přípis o svatebních ohláškách nebo úmrtí. Specifickou podobu mají zápisy týkající se adoptovaných dětí.

V pravoslavné matrice narozených a křtěných ve farnosti pražské nacházíme vícevrstevnatý záznam o narození Štěpána Raka. Jeho nejstarší vrstva vypovídá o tom, že chlapec narozený 8. srpna 1945 v zemské porodnici v Praze byl pokřtěn 14. srpna 1945 v pražské pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje administrátorem Metodějem Františkem Navrátilem. Dostal jméno Štěpán, po matce měl ukrajinskou národnost. Narodil se jako nemanželské dítě Vasiliny Slivkové, příslušnice československé armády, pravoslavné věřící původem ze Zakarpatské Ukrajiny. Jeho kmotry byli Ivan Babič a Marie Mohoritová, oba ve vojenské službě, tedy matčini známí z armády. Otec dítěte není uveden.

Druhá vrstva zápisu z listopadu 1948 má formu přípisu na stránce matriční knihy, v níž nalézáme záznam o narození. Vypovídá o tom, že Štěpán Slivka byl na základě usnesení poručnického soudu z 23. září 1948 adoptován Josefem Rakem, strážmistrem Státní národní bezpečnosti v Radotíně. Osvojené dítě má užívat příjmení Rak. Další dodatek k zápisu, tentokrát strojopisný a do matriky vlepený, sděluje, že chlapec byl osvojen na základě soudního rozhodnutí z 10. června 1952 Marií Rakovou a nadále bude používat příjmení Rak.

Poslední vrstva zápisu, rukopisný vlepený dodatek, zaznamenává soudní rozhodnutí z 29. listopadu 1958. Deset let po osvojení mohou být Josef a Marie Rakovi zapsáni v matrice narozených jako otec a matka osvojence na místo biologických rodičů. Od této chvíle Štěpánovi Rakovi matriční úřad vydává rodný list s uvedením adoptivních rodičů na místě biologických. Rodný list a úplná kopie matričního zápisu jsou přístupné pouze osobě, jíž se dokumenty týkají.

Veškerá v nich uvedená fakta se stávají cenným vodítkem pro další hledání skutečného původu Štěpána Raka, jak uvidíme v pokračování tohoto příspěvku.

Dne 25. července 2021
PhDr. Hana Marie Kábová, Ph.D.

* foto: První fotografie Štěpána, pravděpodobně v roce 1946, kdy jej převzali do péče manželé Marie a Josef Rakovi (foto: Vilém Heckel, Radotín)


Příště: Původ Štěpána Raka. 2. Matka Vasilina Slivková