Drazí spoluobčané.
Dovolte mi abych se s Vámi podělil o pocity jež mne provázejí v souvislosti s apokalypsou jež postihla Japonsko. Když jsem studoval u drahého pana profesora Štěpána Urbana krom kytary a skladby i tajemství oněch věcí mezi "nebem a zemí", vzpomínám, že jsem se ho jednou ptal proč se stala ta či ona věc a přitom jsem ji z postavení hvězd vyčíst nedokázal. Odpověděl prostě a stručně: některé věci se prostě dějí ... a bylo to. Žel ona tragédie v Japonsku byla poměrně čitelná i z postavení hvězd (viz můj článek o vstupu planety Uran na serveru časopisu Meduňka). Ale jak pan profesor říkal, že vše se děje k našemu poučení, tak jsem se zamyslel a pochopil jsem toto:
Japonská tragédie je i velkým poznáním, jehož se tím světu dostává. Poznáním, že vzdor i té největší bídě a utrpení se člověk může chovat jako člověk. Japonci dávají celému světu historickou lekci pokory, ohleduplnosti, skromnosti, trpělivosti, vnitřní neutuchající síly a vůbec oněch vlastností o nichž se tak dobře a hrdě hlásá ve velkolepých projevech a moudrých knihách, ale jejichž opravdová platnost se prokáže až ve chvílích nedostatku, zoufalství a beznaděje.
A za to patří Japoncům můj dík a obdiv.
Váš Štěpán Rak
