"Rusákůů, Rusákůů, přivezli tě na tankůů! Rusáku!" Když slyšel kluky poprvé pokřikovat tuhle rýmovačku, bezděky se ohlédl. Na koho si ukazují prstem? A nechápal, že posměšky patří jemu. Je přece Čech! Jmenuje se Štěpán Rak, je Čech, narodil se 8. srpna 1945. To přece už bylo po válce! Jenže kluci druhý den zase vykřikovali o tanku...
"Bylo mi tenkrát dvanáct třináct roků. To každou urážku nesete těžce. Naši se nechtěli vracet k minulosti. To, co mi tehdy řekli na vysvětlenou, mi však stačilo. Od té doby jsem nevěděl, kdo jsem."
O narození předního českého kytaristy Štěpána Raka, jenž mimo jiné v současné době vyučuje sólové hře na Akademii múzických umění v Praze, existují dvě verze.
Ta první praví, že se narodil v prvních měsících roku 1945 na východní frontě. Jeho matka byla zakarpatská Ukrajinka bojující ve Svobodově armádě. Společně s ní také přivezla - pravděpodobně tedy skutečně na tanku - svého syna až do Prahy. Podle druhé verze tatáž žena přijela těhotná a až tady porodila.
Každopádně, a v tom se obě verze shodují, své dítě nechala po několika měsících v Praze a odjela na Ukrajinu. Snad dostala rozkaz k návratu, snad jela na dovolenou, snad jen pozdravit příbuzné... Syna s sebou vzít nemohla. Byl vážně nemocný. Už se nikdy neviděli.
Zakarpatská Ukrajina připadla Sovětskému Svazu, ten uzavřel na následující tři roky neprodyšně hranice. Nikdo nemohl jet na Ukrajinu, nikdo ji nesměl opustit. Matka zůstala uvězněna ve své vlasti. A její dítě? V Praze ho adoptovali Rakovi.
Byl jsem asi na Dukle
"V nemocnici jsem pobyl několik měsíců. Měl jsem záškrt, vypadalo to, že nepřežiju. Z té doby mi v hlavě uvízl obrázek: Ležím na posteli, nade mnou visí černá tabulka s nápisem Štěpka. A pak se nade mnou sklání ženská tvář. Je to maminka. Bere mne do náruče a jdeme domů." Štěpán Rak ví, že ta vzpomínka asi není skutečnou vzpomínkou. Byl mu sotva rok, když si ho Marie a Josef Rakovi přinesli z nemocnice domů. Z tohoto věku si sotva lze něco pamatovat. Neuměl číst, nemohl tedy vědět, co je napsané nad jeho postelí. Zároveň je však přesvědčen, že mu to nikdy nikdo nevyprávěl. Nemohl se také zbavit dlouho děsu, který ho přepadal, kdykoliv mu nad hlavou přeletělo letadlo. "Vrhal jsem se pod stůl. Tehdy jsem nevěděl, proč tak činím. Dnes tu úzkost chápu. Moje matka musela být už těhotná, když prošla Duklou."
Jméno ženy, která mu dala život, se Štěpán rak dozvěděl až na konci osmdesátých let. Kdysi adoptivním rodičům slíbil, že dokud budou živí, nebude pátrat po svých kořenech. I když, jak přiznává, nebylo zrovna lehké se smířit s tím, že mu datum narození vymyslel nějaký úředník, jejich přání respektoval. Vážil si jich a měl je velmi rád.
Až z dopisu, který mu adoptivní matka zanechala u rodinného přítele a jejž mohl syn otevřít teprve po její smrti, se dozvěděl více podrobností o svém původu. "Dnes znám jméno vlastní matky i otce. Oba byli zakarpatští Ukrajinci. Otec byl důstojník, matka údajně dostala vyznamenání Hrdina SSSR. V roce 1948, jakmile se zase otevřely hranice, se do Prahy vydala. Vypátrala mé nové jméno a bydliště, vyhledala moje rodiče. Ale zvrátit rozhodnutí soudu o adopci se jí už nepodařilo."
Nežehrám na osud
Drama ženy, která dobrovolně šla bojovat proti nacismu, přežila celou válku i Duklu, porodila dítě, ale posléze je v poválečných zmatcích ztratila "z moci úřední" a kvůli dohodě státníků, Štěpán Rak raději nechce domýšlet. "Muselo to pro ni být hrozné. Kdyby se něco takového stalo mně? Naštěstí není kdyby. Nedovedu si to představit. Ale přes to všechno si myslím, že to tak prostě mělo být. Byl to osud. Můj osud."
Nežehrá na něj. Svým adoptivním rodičům je vděčný za láskyplné dětství. Ač měli jen základní vzdělání, neomylně rozeznali jeho výtvarné a hudební nadání. Nechali ho vystudovat, podporovali ho po celý život. Možná kdyby vyrůstal na Ukrajině...
"Není žádné kdyby!" odmítá spekulace. "Nemohu přemýšlet o tom, jaký bych byl, kdybych byl jiný. Myslím si, že tahle osudová zkušenost mě obohacuje. Je pro mě inspirací. Ta jistá rozervanost mi pomáhá hledat umělecký výraz."
Štěpán Rak si raději než o svém životním příběhu povídá o hudbě, o poezii, o díle Jana Amose Komenského, na jehož motivy složil hudbu a společně s Alfrédem Strejčkem s tímto programem vystupuje v současné době po celém světě. Ke své minulosti pociťuje spíš ostych.
Do míst, kde žije dnes jeho vlastní rodina, se před časem vydal jeho syn. Seznámil se na Ukrajině se svou tetou a strýcem, několika bratranci. "Mám naději, že se s nimi brzy setkám také. Těším se i bojím zároveň," říká Štěpán Rak. Jeho ukrajinská matka už zemřela. Shodou okolností ve stejném roce jako ta adoptivní v Praze. O důvod víc věřit na osud.
Štěpán Rak na něj věří.
