english version
Menu www.stepanrak.cz
 



Rozhovory se Štěpánem Rakem



"Není dobrá, nebo špatná cesta, je jenom cesta a všechno ostatní je bloudění," říká světový koncertní kytarista Štěpán Rak

Pozoruhodné události ho provázejí od samého narození. Ze svých cest po světě se vrací s prazvláštními zážitky, z nichž některé si skoro nezadají se zázrakem. Kytarový virtuos, hudební skladatel, mistr improvizace a zakladatel kytarové školy na Akademii muzických umění Štěpán Rak už sjezdil bezmála šedesát zemí světa všech kontinentů kromě Antarktidy.Jak už to někdy bývá, ve světě je známější než doma. O své kytarové technice přednáší na předních univerzitách. Světoběžník s hloubavou duší romantika má dar šířit kolem sebe pohodu a sám sebe neváhá označit za naprosto šťastnou bytost.

Vášnivě rád mačká spoušť fotoaparátu, vyzná se v numerologii, astrologii... Jak ale rychle dodává, necítí se být v těchto "tajných vědách" žádným expertem ani jim fanaticky nevěří, pouze se nechává inspirovat. Podobně vnímá i svůj původ, který zřejmě navždy zůstane zahalen tajemstvím.

Jako nalezené dítě vyrůstal u adoptivních rodičů, dostal jejich jméno a datum narození mu bylo určeno na 8. května 1945. Rok narození ho v sedmdesátých letech inspiroval k symfonické skladbě Hirošima, za kterou získal cenu v celostátní soutěži mladých skladatelů. Po studiích prožil Štěpán Rak s manželkou pět let ve Finsku, kde působil jako lektor kytarové hry. Jeho nerozlučným tvůrčím partnerem je už léta Alfred Strejček, se společných projektem Vivat Comenius, nastudovaném v pěti jazycích, jezdí po světě. Oba také spolupracovali s Jaroslavem Foglarem.

Váš vztah k trampingu do kariéry koncertního kytaristy moc nezapadá. Kde jste se sblížil s trampy?
Mně vždycky inspirovali Foglarovské zásady jako kamarádství, férové jednání, držení slova... Vyrůstal jsem v Radotíně u Berounky, kde má velkou tradici trampská osada Hobrat, a jako kluk jsem to nějakou dobu s hobraťáky táhnul. Pravověrným trampem jsem ale nikdy nebyl. Poměrně u mě projevily umělecké zájmy a přestal jsem stíhat jejich akce. Dodnes ale chodím na ohně, pokud mi to vyjde. Trampům jsem věnoval i dárek, nahrávku trampských i netrampských hitů, upravených jen pro sólovou kytaru. Jmenuje se Teskně hučí Niagára a pokřtil ji dokonce pak Foglar v Lucerně. Vodou, kterou jsme skutečně nabrali v Americe z Niagáry.

Jaroslavu Foglarovi jste dokonce hrál na pohřbu...
Ano, a toho si moc cením. S J. Foglarem jsme se dobře znali, a nejen to, se Standou Kadlecem, kterému trampové přezdívají Dědek, jsme totiž dali dohromady hudební pořad na Foglarovy texty. Jmenuje se Písně ztraceného Ráje. Alfred Strejček udělal scénář a s tím pořadem jsme pak jezdili po školách. Mezi dětmi to mělo veliký ohlas, zvláště když se na pódiu objevil i sám pan Foglar. Jezdil s námi, i když už byl těžce nemocný, vždycky jsme ho chvíli vytáhli z Thomayerovy nemocnice a on si s dětmi velmi rád povídal. Úryvek z Písní ztraceného ráje jsme mu proto zahráli na rozloučenou a byla to pro nás velká čest.

Zmínil jste se o uměleckých zájmech. Byly ještě jiné než hudební?
Nejprve jsem propadl malování. Rodičům se zdálo, že mám talent, a tak mě hned zapsali do výtvarné školy, ale po studiu zvítězila hudba. Začínal jsem jako bigbíťák po různých barových kapelách, což byla obrovská škola improvizace. Teprve potom přišla konzervatoř. V tomto procesu hledání si moji adoptivní rodiče počínali skutečně fantasticky. Byli to prostí lidé, neměli žádné vzdělání, ale v momentě, kdy vycítili, že někam směřuji, mám snad talent, nejen že mě nebrzdili, ale začali mi ohromně pomáhat.

Jak jste se dozvěděl, že nejste jejich vlastní dítě?
Jak už to bývá, ta informace přišla v dost kruté podobě. Vzpomínám si, že když mi bylo asi tak dvanáct nebo třináct, děti na mě pokřikovaly: Rusáku, Rusáku, přivezli tě na tanku. Přišel jsem tehdy domů s velkou bolestí v srdci, no a naši už museli s pravdou ven. Těch verzí o mém původu je několik. Nejpravděpodobnější je ta, že mě ruští vojáci našli v rozbombardované vesničce kdesi na Podkarpatské Rusi a přivezli mě do Prahy. Tady mě prý kojila nějaká ruská doktorka nebo sestřička a pak mě dal k adopci.

Jak dnes vzpomínáte na ono tajemství spojené s vaším původem?
Víte, já už se tím nezabývám, protože osud mi nadělil za rodiče skutečně nádherné lidi. Možná ale, že v mé muzice uvízlo něco z té duše Východu. Odtud snad pramení i moje láska k nebi, astrologii, magii, automatickému psaní... Když mi o tajných vědách začal vyprávět můj profesor na konzervatoři Štěpán Urban, hned to ve mně jaksi zavibrovalo. Cítil jsem, že mě to oslovuje a může obohatit.

Na svého profesora často vzpomínáte i během některých vystoupení...
Byl úžasná osobnost. Učil mě hrát na kytaru, ale dal mi nesmírně mnoho i jako člověk. Mimochodem, při našem prvním setkání mi udělil parádní lekci. Pyšně jsem mu předvedl jedno preludium, takovou kytaristickou "pecku", a říkal si v duchu, jak ho to omráčí, jak se podiví, co se chci ještě učit. No a on, jak stál za mnou, dal mi místo toho pěstí do zad. Prý: když už nic pořádného neumíš, tak alespoň seď rovně. Okamžitě mě z těch výšin srazil. K mému prospěchu.

Copak tahle výchovná rána nezasáhla vaše sebevědomí?
V první chvíli ano. Taky mám za sebou období, kdy jsem se potýkal sám se sebou. Trápil jsem se třeba kvůli přemrštěné touze po slávě, citovým problémům, zlu, kterého se mi zdálo kolem nás tolik... Něco podobného asi potrefí hodně lidí od kumštu. U mne je to už minulost. Pan profesor Urban mě učil, že se všechny těžkosti dají překonat. Vysvětlil mi například, že polarita dobra a zla je jako světlo a stín, jedno bez druhého nemůže fungovat. Zatímco ale zlo má všude hlásné trouby a všude na sebe upozorňuje, dobro je nenápadná Popelka, která sedí v koutě a léčí rány, které jsme si sami zasadili. Vštěpoval mi také, že nic na tomto světě není náhoda a člověku jsou dány věci, které by měl vykonat.

Vy jste fatalista?
To ne. Já vím, možná si teď trošku odporuju.Dospěl jsem jednoduše k závěru, že není dobrá nebo špatná cesta, je jenom cesta a všechno ostatní je bloudění.My máme dar svobodné vůle, jistý manévrovací prostor, takže se na těch životních křižovatkách můžeme rozhodnout. Tímto darem svobodné vůle se člověk odlišuje od jiných tvorů.

Jenže schopnosti a dary jsou mezi lidmi velmi nespravedlivě rozděleny. Jaký manévrovací prostor má třeba dělník v potápějící se fabrice, který ani nedostane zaplaceno za svoji práci?
Já vím, a proto taky denně děkuji za talent, jímž jsem byl obdařen. Cítím to jako dar, který jsem povinen rozdávat. Pamatuju si na jeden úžasný případ z Valdic. Byl tam několikanásobný vrah, a když jsem zahrál Suliku, tak mi povídá: Keby mi tak moj taťka hrál, tož bysom nezabil. A měl v té chvíli oči jako dítě. Já ho nebráním, ale co já vím, jaké měl dětství, jak žil. Nemám žádné právo se nad takové lidi vyvyšovat.

Nebojíte se přiznat, že jste šťastný. Vnucuje se mi replika: Jak snadné, když je život řetězcem splněných přání...
Myslím, že člověk má být pozitivní. Umějte si něco přát, něco pro to udělejte a když to pak získáte, stáváte se vlastně bohatý. Já si třeba odmalička přál podívat se do Finska a nakonec jsem tam strávil krásných pět let, narodili se tam oba synové. podobně jsem chtěl na Nový Zéland, který byl v mých představách vždycky něco jako vyvrcholení archetypu přírodní krásy. Skutečně jsem tam koncertoval, a navíc se mi přihodilo i něco docela neuvěřitelného. Spatřil jsem tam krajinu, kterou jsem odmalička vídával ve svém snu.

O tom musíte říct něco víc...
Jedni manželé mě vezli autem do Nelsonu a já najednou vykřikl úžasem, protože jsem poznal krajinu ze svého snu. Byla to přesně ona, nádherná scenérie s mořem a bílými kameny. U nich doma jsem žasl ještě ví, protože v jedné místnosti visel obraz onoho místa. Vysvětlili mi, že ho malovala jedna paní, snad jasnovidka. Když umírala, králi ji prý moji skladbu Vzpomínka na Prahu, kterou jsem složil ve Finsku. Vladimír Mikulka ji kdysi zahrál na Zélandu a lidem se tak líbila, že uspořádali sbírku na moje turné po Zélandu a Austrálii. Tak jsem se do těch úžasných končin poprvé dostal a od té doby tam jezdím téměř každoročně.

To je hodně zvláštní historka. Máte pro ni nějaké vysvětlení?
Takových momentů jsem zažil víc. Ale nesnažím se jim přijít na kloub a žádné racionální vysvětlení pro ně nemám. Tajné vědy jsou jako vnitřnosti světa a člověk by je neměl pitvat, třebaže cítí velké pokušení. Měl by zůstat pokorný. Já věřím v obrovskou sílu myšlenky. Pokud ji člověk jednou vypustí do časoprostoru, už ji neovládá, ona začne fungovat nezávisle na něm. V tom je velká zodpovědnost.

A co když je to nedobrá myšlenka?
No právě. Je-li zlá, může kolem sebe šířit zhoubu. Když mi někdo provede něco nespravedlivého a já cítím zuřivost, vzpomenu na profesora Urbana. On vždycky říkal, rozpust to v sobě, představ si, že zlo je hrudka soli, kterou máš v ruce a sedíš na břehu řeky. Tak se s tím peru. Věřím, že věci se dají napravit láskou

Až takový jste realista?
Když chcete. Jsem zkrátka přesvědčen, že dokud člověk dýchá, může měnit svět k lepšímu. Už Komenský měl vizi svolat národy k obecné poradě, kde budou mít vládcové světa možnost spolu diskutovat o jeho nápravě. V době, kdy ještě nikdo nevěděl o internetu, mobilním telefonu... Komenský už tehdy s nelibostí sledoval, jak dychtivě se lidé pídí po třech věcech - majetku, hodnostech a rozkoších. Majetek podle něj znamená jistou starost, hodnosti jsou prázdným dýmem a rozkoše sladkým jedem a osidly všeho zla. K tomu není co dodat.

Text: Ivana Karásková ...






Štěpána Raka můžete sledovat také na Fb



Nahoru