english version
Menu www.stepanrak.cz
 



Rozhovory se Štěpánem Rakem



V roce svých sedmdesátin se kytarista Štěpán Rak nezastaví. Koncertoval i na narozeninový den 8. srpna. Vystoupení se střídají jedno za druhým, prokládána slavnostními okamžiky, jakým bylo třeba počátkem listopadu převzetí Senior Prix 2015 od Nadace Život umělce. A když pak už ten večer v diáři nic jiného nebylo, věnoval čas poskytnutí dalšího z nesčetných letošních rozhovorů. I ten ovšem začíná, jak jinak, zmínkou o koncertě.

Kdy se letos téměř nepřetržitá řada vašich recitálů zastaví?
Zažívám úžasnou mnohost a rozmanitost koncertů… Smršť se asi nezastaví, ale vyvrcholí koncertem v pražské Lucerně 21. prosince, kde vystoupí neuvěřitelná řada hostů, počínaje Dagmar Havlovou, Jaroslavem Hutkou či Soňou Červenou a konče Pražským kytarovým kvartetem, Hradišťanem, Wihanovým kvartetem… a Spirituál kvintetem. Škoda jen, že jsem si ani letos nemohl zahrát na Pražském jaru, kde jsem na rozdíl od svých žáků dosud ještě nikdy nevystoupil. Umělecká rada mě prý nevybrala. Ani v tomto roce. To mně přišlo opravdu líto.

V posledních měsících nejste asi skoro vůbec doma.
To tak mám skoro celý život. Ale co je to vlastně doma? Můj učitel Štěpán Urban, který mi předal opravdu hodně, i věci zcela zásadní, říkával: pokud si domov nevytvoříme v sobě samých, nemáme ho nikde. A to já zaplaťpámbůh mám. Pocit domova, ať jsem kdekoli, třeba i v Austrálii, si uchovávám. Jsem vlastně doma sám v sobě, takže si nosím domov neustále „po kapsách“.

Doma se ale odpočívá…
V Radotíně přespím, připravím se na druhý den a jedu dál… A navíc se snažím odpočívat i na cestách. Mám ostatně na mnoha místech po světě spoustu báječných přátel, u nichž mohu pobýt.

A neomezují vás aktivity jubilejního roku ve vyučování?
Mám už jen částečný úvazek, výuku soustřeďuji na středy a čtvrtky. Na AMU mám především stážisty. Jsou to vesměs mladí umělci, kteří se zajímají o mou tvorbu a kytarovou techniku. Od nás, ale i z Ameriky, z Běloruska… Miguel Garcia z Mexika například napsal disertační práci o díle Štěpána Raka a přišel do Prahy mé skladby studovat. Zabývá se teď i mou pětiprstovou kytarovou technikou. A další vynikající posluchač, Nikita Krein, si dal za úkol nastudovat, hrát a natočit všechny kytarové koncerty českých skladatelů. Dopočítali jsme se zatím počtu devíti děl. A stejně skvělý je i Josef Mazan.

Je vůbec možné, aby vaše skladby hrál někdo jiný než vy? Autor a interpret jsou ve vás propojeni opravdu úzce.
Takových kytaristů, kteří hrají Raka, je poměrně dost po celém světě – i v Austrálii, v Koreji nebo v Japonsku… Mou hudbu hraje - už od svého vítězství v soutěži Francouzského rozhlasu - také Vladimír Mikulka. Mé skladby hráli rovněž Pavel Steidl, Miloslav Matoušek, Martin Mysliveček, Milan Zelenka, Stein-Erik Olsen, John Williams… ale i Pražské kytarové kvarteto a další.

Hrají vás jinak než vy sám?
Setkal jsem se v jednom rozhlasovém pořadu s Václavem Postráneckým. Vyjádřil tehdy velmi silně názor, že naší povinností je různost, tedy abychom každý byli jiný než ostatní, podobně jako sněhové vločky. Aby se miliardy lidí od sebe lišily, jeden od druhého. A proto jsem rád, když někdo hraje mou skladbu naprosto po svém… Když jsem se kdysi ptal profesora Urbana, jak přistupovat k žákům, se svým lišáckým úsměvem mi řekl: Snaž se jim co nejméně překážet. I žáci jsou různí.

Vaše inspirace je často ukotvena ve filozofických, literárních a mystických podnětech, spíš než že byste psal fugy a suity ve starém slohu.
Mám i pořad Dávné tance. A upravuji staré autory. Třeba Ivana Jelínka, který jako kněz sloužil ve Svatém Janu pod Skalou. Ale jinak máte pravdu. Mnoho inspirací mám z četby nebo z návštěv různých zemí.

Skladbu Terra Australis…
Ano. Asi nejdelší skladbu pro kytaru na světě. Ale také jsem například napsal Sonatu mongoliana, ač jsem v Mongolsku nebyl. Vedly mě k tomu nádherné knihy od Jaroslava Hovorky. A vracím se pravidelně do Finska, kde jsem kdysi pobyl pět let a kde se narodili oba synové, Jan-Matěj i Štěpán. Z Finska jsem si přinesl řadu skladeb, k nimž mne tato krásná země inspirovala. Nebo Japonsko: narodil jsem se 8. srpna, přičemž dva dny předtím byla svržena atomová bomba na Hirošimu. A když jsem hrál svou Hirošimu v Japonsku, byly to silné okamžiky… Z Ameriky mám sonátu zvanou Chicago. Nebo z Kanady Ontario Lake, věnovanou památce Glenna Goulda. Velkou sílu v inspiraci mají u mě také situace, kdy přečtu knihu nebo vidím film. Voces de profundis, ty vznikly z četby Oscara Wildea; současně jsem však tehdy viděl Hitchcockův film Psycho.

Některé vaše kompozice se vztahují k pohádkám. I to je důsledek četby?
Pohádky miluji odmalička. Ne ty, co nám vyprávějí politici, ale ty opravdové z klenotnice národa. Napsal jsem už před lety skladbu České pohádky. Hráli jsme ji v marimbovém triu, přepracoval jsem ji pak pro kytarové kvarteto, pak na verzi s flétnou - tu hrál Miloslav Klaus, můj první student a první absolvent na AMU… A pak vznikla i verze pro Pražský komorní balet Pavla Šmoka, který s ní získal hlavní cenu v Helsinkách. Rozpracovanou mám verzi pro kytaru a smyčcové kvarteto. A chtěl bych ji přepracovat i pro fenomenální harfistku Janu Bouškovou – rozhovor harfy s kytarou… Loni jsem si řekl, že se obdaruju suitou Cesta do pohádky. Od dokončení jsem ji hrál už na mnoha koncertech. Jednou z jejích částí je Malá mořská víla - má nejoblíbenější pohádka… Tenhle projekt mě přenesl z dětství do „dědství“.

Velmi často vystupujete s Alfredem Strejčkem. Nezaměnitelně kombinujete slovo a hudbu.
Ano, je to opravdu spolupráce mého života. Už pětadvacet let. Máme spolu třiadvacet celovečerních programů. Koncerty dotýkající se odkazu Komenského, Husa, Karla IV., ale také Tomáše Bati nebo Jaroslava Foglara. Máme spolu projekt Hovory s TGM… Vánoční program…

A vystupujete také se svým synem…
S Janem-Matějem. Pořad Rak a Rak už párkrát vyprodal i ty největší sály. Byli jsme teď nedávno na Nekonvenčním žižkovském podzimu, kde jsme měli na pět set posluchačů. Nezapomínám návštěvníkům i organizátorům vždycky poděkovat! Matěj má kromě svých sólových projektů také pořad s Alfredem Strejčkem. Jmenuje se Střípky mistrů a hraje v něm na kytaru z roku 1830, kterou mu opravil Václav Svoboda, vynikající kytarář, od něhož mám kytaru i já. Na tento historický nástroj si upravil Bacha, Dvořáka, Smetanu, ale především Jaroslava Ježka… Jinak jsem ale vystupoval také s Evou Urbanovou, s Josefem Sukem, Rudou Roklem, s Jaroslavem Svěceným… a těším se na další spolupráci s Wihanovým kvartetem.

Když řeknete, že jste napsal skladbu, znamená to, že jste seděl u stolu a psal, a nebo jste hrál, improvizoval… a zapisoval?
Oba způsoby kombinuji. Něco jsou improvizace, něco píšu doslova u stolu, nápad je v hlavě, teprve pak si vezmi kytaru a zkouším si to zahrát. Ale přecházím z jednoho do druhého. Nemám ucelený systém… A pak jsou skladby, které jsem nikdy nezapsal. Zůstávají pouze v nahrávkách. Například cyklus, s nímž jsem byl hostem na Čajkovského konzervatoři v Moskvě, kde jsem prolomil do té Rozhovor doby existující zdrženlivost: kytarový recitál tam přede mnou nikdo neměl. Zahrál jsem tehdy Dvacet tisíc mil pod mořem. Velkou osmivětou skladbu inspirovanou Julesem Vernem. A jednu část jsem věnoval památce námořníků z ponorky Kursk. - Existují nahrávky, ale skladba zapsaná není. Ani skladbu Terra Australis nemám v notách celou. Ukazuje přitom mnoho nových zvukových, témbrových, výrazových i technických možností hry na kytaru.

Improvizujete ji. Nemáte ale ani nějaký pracovní zápis, podklad?
Mám poznámky, takový particell, je to spíš jen pomůcka… Kéž by se našel dobrovolník, který by se uvolil skladbu podle nahrávky zapsat. Já bych ji pak dotvořil a fixoval.

Zdá se mi, že u míst, kde vystupujete, silně prožíváte genia loci, jedinečnost každého prostoru.
Přesně tak. Někde se mi dokonce stává, že cítím, že jsem tam v minulém životě už byl. Velmi rád vystupuji na určitých místech, která toto splňují, například v Malostranské besedě. A to samé je případ Rudolfina. Stejně tak ovšem rád hraji na místech, jako je Caféidoskop – v obyčejné kavárně, která má ale hodně něco do sebe.

A máte místa, kam vás to doslova táhne?
Pětadvacet let jsem hrával, vždy 27. prosince, na zámku Kozel. V den svých sedmdesátin jsem měl charitativní koncert v Cvilíně u Krnova. Poutní místo, kde se člověku až zastaví dech. Stejné je to v kostele svatého archanděla Michaela v Králíkách, kde jsem vždy na Nový rok. Pravidelně jsem zván na Bezručovu Opavu. Podobně se vracím do Klatov… Víceméně každý rok a není pravda, že by to negativně ovlivnilo návštěvnost. Naopak. Myslím, že nedělají dobře ty Kruhy přátel hudby, které zvou umělce znovu až po mnoha letech, protože tam byl „nedávno“…

Hrajete také někdy jiné autory?
V dobách minulých jsem hrál i klasickou hudbu, renesanční a barokní. Čím dál víc se ale obracím k vlastní tvorbě a k vlastním úpravám. Jiný repertoár nechám mladším. Pokud mám v sobě potřebu a potenci kompoziční, chci jít touto cestou. A mám další projekty, na kterých chci pracovat. Po cyklu Chvála čaje uvažuju o Chvále vína, Chvále kávy. A máme samozřejmě další plány i s Alfredem Strejčkem.

V čem vlastně spočívá podstata vaší jedinečné pětiprstové techniky?
Díky Standovi Kadlecovi „Dědkovi“, trampovi z Radotína, který se mnou, když jsem byl kluk, začal cvičit kulturistiku, jsem došel k poznání, že člověk musí na věcech pracovat soustavně. Naučilo mě to, že každý sval má i svůj protisval. Takže by měl být cvičen v obou směrech. Jako s činkou. Proč tohle kytaristé běžně nedělají se svými prsty? Flamenkoví kytaristé s tím obvykle problémy nemají a hrají běžně i malíčkem. My klasičtí kytaristé přeceňujeme aktivizaci úhozu do dlaně, ale návrat z dlaně ven necháváme často náhodě. Když jsem s tím začal, zjistil jsem, že mě ovšem nedostatečně cvičené svaly ve chvíli nervozity či napětí mohou zklamat. Takže učím, aby kytaristé aktivně cvičili vše oběma směry. Do dlaně i z dlaně ven. A také malíčkem. Ne jen čtyřmi prsty. Proč bychom měli z jednoho prstu dělat invalidu? Proč by pátý prst na pravé ruce měl zaostávat za ostatními?

Jde i o rychlost?
Ano, další prst navíc je i další rychlost navíc. A ještě jedna důležitá věc. Kytara je drnkací nástroj. Tón se rozezní, ale začne zanikat. Vibratem nebo odtažením pravé ruky od ozvučného otvoru se dá tón prodloužit, ale nelze dělat souvislé crescendo, dynamické kreace na jednom tónu, jako je to běžné třeba na houslích… Snažím se dokázat, že kytara je jako orchestr. Jedno brnknutí k tomu však nestačí. Ani rychlé repetování. Například na mandolíně mají rychle střídané dostředné a odstředné tóny odlišný charakter. Až když u kytary zapojím malíček a hraji maximální rychlostí, abych ovšem struny hladil a netrhal za ně, začne se zvuk spojovat v jeden táhlý dlouhý tón. Maximální možnou rychlostí vzniká kytarový „smyčec“. A hraju-li tak na třech strunách, vzniká cosi jako sborový či orchestrální tah. S tím se pak už dá pracovat!

Zmiňoval jste flamenco. Je to obdobná technika?
Na rozdíl od flamenka neužívám běžné rasguado, ale struny spíše hladím, přecházeje zvolna z jedné na druhou. Hra dostane rychlost, která působí dojmem dlouhého tónu. Na tomto základě stavím dynamické vrcholy a sestupy. A k této technice připojuji protipohyb, takže když dokončím cestu čtyř prstů do dlaně, tak tytéž prsty jdou pak z dlaně ven a hladí struny v opačném směru. Vznikne způsob hry známý už po světě jako Rakovou tremolo. Lze ho docílit v nejnižší i v nejvyšší dynamice. Ale to není vše. Zapojuji i palec pravé ruky a učím jím hrát také tremolo na jedné i více strunách. Palec osamostatním, aby hrál svou vlastní melodickou linku vytvářené dynamické linie. Učím sebe i studenty, abychom současně uměli hrát každým prstem v jiné dynamice… A mám dobrou zprávu. Na AMU už učí Pavel Steidl. V době, kdy u mne studoval, jsme vynalézali různé nácvikové metody. Pavel v tom skvěle pokračuje dál. Vezme třeba kytaru jako levák, aby zaktivoval prsty levé ruky novým způsobem a podobně.

Používá se vaše pětiprstová technika obecně?
Jezdím učit po celém světě. Nedávno jsem měl například kurz s ukázkami své techniky na Královské akademii v Kodaní. Předvádím - a účastníci si to třeba hned zkoušejí. Mám studenty, kteří pětiprstovou technikou hrají dnes už běžně. Používají ji i ve výuce dětí. Hrají-li moje skladby, používají tento způsob hry.

A ve skladbách jiných autorů?
V mnohých skladbách se dá toto tremolo použit. Například jak skvěle zní pak taková Alhambra!

Kytara je ovšem také jedním ze symbolů trampingu. Jak daleko máte k této tak odlišné podobě svého nástroje?
Tahle oblast pro mě znamená velmi moc. Trampy mám rád! Vždyť jsem s nimi začínal. U Berounky jsem se učil první akordy. Známá je radotínská osada Hobart a já tam byl přijat jako čestný člen. Hrával jsem vždycky velmi rád na Portě. I kdekoli u ohně. A na Barče, jak se mezi trampy říká Kulturnímu domu barikádníků, jsem slavil pětašedesátiny. Trampský lid má v sobě cosi netknutého. A když u táboráku zahraju část Terry Australis, jsou nadšeni - cítí, že je to opravdové, cítí, že jim to ten Rak hraje jako klukům a holkám, kterých si váží a kterým nabízí svou klasickou kytaru…Vždyť třeba i kytarista Vladislav Bláha, který je docentem na JAMU, chodí mezi trampy.

Soudě podle vašeho přístupu k životu a ke koncertování jste typem spíše romantickým než racionálním, viďte?
Naprosto a vůbec se za to nestydím. Jsem romantikem rád.

A současně tak trochu i mystikem…
Rád praktikuji muzikoterapii, ale spojenou s věcmi mezi nebem a zemí. Už zakladatel antroposofie Rudolf Steiner mluvil o tóninách ve vztahu ke zvěrokruhu. I to se svými svěřenci probírám. Povídáme si o tom, ale také si v jednotlivých tóninách cvičíme mantry. Každé znamení zvěrokruhu souvisí s nějakou částí našeho těla nebo duše… Takže vědomě procvičujeme sluch, prsty, oči… Zpíváme mantry… Složil jsem také cyklus písní a balad na znamení zvěrokruhu, a tak to tím prokládám.

To už opouštíme sféru hudby a dostáváme se k tomu, v co vše věříte.
Ověřil jsem si definitivně, jak obrovskou sílu hudba má… Vzpomenete si asi, že v září 2004 obsadilo komando školu v Beslanu a povraždilo tam děti – byl to strašlivý šok pro celý svět. Půl roku po tragédii mne při mém ruském turné pozvali, abych udělal koncert pro pozůstalé. Bál jsem se, situace nebyla vyjasněná - musel jsem tam být pod vojenskou ochranou. Ale mezi jiným jsem na program zařadil i svou Píseň pro Davida, která prochází mým životem v různých podobách. Zazní i v úvodu koncertu v Lucerně. – A po koncertě za mnou přišel plačící mladší pán. Měl dvojčata. Dcerka přežila, ale bráška tam přišel před jejíma očima o život. Od těch dob nepromluvila. Byli s ní po celém světě. Řekli jim, že už se tato psychická újma nedá zvrátit. Ale po té Písni pro Davida holčička vykřikla: Tati, já chci hrát jako pan Rak. A od té doby mluví. To je přece zázrak! Já před bohyní hudbou denně poklekám – a denně děkuju Pánu Bohu, že jsem byl obdařen darem hudby a že ho mohu šířit dál a pomáhat potřebným.


Vyšlo v časopisu Harmonie (12/2015) Text: Petr Veber (casopisharmonie.cz) ...






Štěpána Raka můžete sledovat také na Fb



Nahoru