Štěpán Rak - světový kytarový virtuos.

Většina sólových interpretů vážné hudby se hře na nástroj věnuje zpravidla už od raného dětství. Kdy jste začal hrát na kytaru?
Jako dítě jsem hrál nějaký čas na housle. Pak jsem toho nechal a víc se věnoval malování, které jsem také studoval na střední výtvarné škole. Když mi ale bylo devatenáct, byla zrovna taková doba, kdy skoro každý kluk hrál na kytaru - éra rokenrolu, Beatles, písniček divadla Semafor - a já začal pociťovat téměř komplex méněcennosti, že na kytaru neumím. A tak jsem se rychle začal učit. tehdy jsem ovšem hrál na kytaru elektrickou. Ke hře na klasickou jsem se dostal až v jednadvaceti letech.

V té době vznikala řada skupin, z nichž některé, například Olympic, hrají dodnes. Kromě bigbítu začali hrát písničkáři s kytarami své protestsongy. Je až s podivem, že Vás tahle populární vlna nepohltila ...
Na nějaký čas ano. Uvažovali jsme o spolupráci například s F.R.Čechem, s Petrem Jandou, psal jsem i protestsongy, hrál v kavárnách a v několika skupinách. Pak jsem ale vyslechl v Rudolfinu koncert Milana Zelenky a vážná muzika mi doslova učarovala.

Začal jsem studovat kytaru na konzervatoři u profesora Štěpána Urbana a zároveň i skladbu u profesora Zdeňka Hůly. Štěpán Urban byl jedinečný člověk i pedagog, který mi velmi pomohl a stal se mým duchovním otcem v hudbě i životě. Dodnes se k němu v myšlenkách vracím a jeho ideje předávám svým současným studentům. Skladbu jsem pak ještě studoval na Akademii múzických umění.

Hra na kytaru se tehdy na vysoké škole nevyučovala?
Ne. To se mi podařilo s pomocí několika stejně zapálených lidí prosadit až v roce 1982. Od té doby také na AMU vyučuji a 16. května 2000 jsem dokonce od pana prezidenta získal historicky první jmenování vysokoškolským profesorem hry na kytaru, což neříkám jako svou chloubu, ale chloubu nástroje. Konečně se totiž kytara stala umělecky rovnocennou ostatním nástrojům.

Po studiích jste jako profesor hry na kytaru působil několik let ve Finsku. Kromě koncertování a učení jste v této zemi získal i pověst vynikajícího fotografa. Jak jste přišel k této zálibě?
Finsko je nádherná země. Nejen krajina, jsou tu zajímaví lidé, celková atmosféra. Když jsem tam přijel a viděl tu krásu, Trochu jsem koketoval s tím, že se vrátím ke své původní výtvarné profesi a začnu zase malovat. Ale to by zabralo mnoho času, a ten jsem vzhledem k pedagogické a koncertní činnosti neměl. A tak jsem si, když se narodil můj první syn Jan Matěj, koupil také první foťáček, abych mohl zdokumentovat přírůstek do rodiny. Postupně jsem se do fotografování pustil naplno a z koníčka se stal velekůň. Od malých fotografií jsem se dostal až k velkým plátnům a když se narodil druhý syn Štěpán, musel jsem už přenechat rodině koupelnu, která do té doby sloužila i jako temná komora a hledat jiné prostory. Přihlásil jsem se do tamního fotografického spolku, kde se mé fotografie líbily a společně s ostatními členy jsem začal vystavovat nejen ve Finsku, ale i v okolních zemích. Dokonce se mi podařilo vyhrát v několika fotografických soutěžích. Fotografie mě tak zaujala a pohltila, že se stala i vážným konkurentem muziky.

Díky své koncertní činnosti hodně cestujete. Zbývá vám při vytížení, kdy máte i tři koncerty za den, ještě čas na fotografování?
Nejvíce jezdím s Alfredem Strejčkem, který je také dobrý fotograf, takže máme ze všech zemí, kde jsme hráli, fotodokumentaci. Projeli jsme už čtyři světadíly a obrázky zemí, viděných našima očima čas od času také vystavuji. Příští rok chystám dvě fotografické výstavy u nás a možná i několik v zahraničí

Vaše hudebně literární pásma jste kromě běžným divákům předvedli i králům, královnám, členům parlamentů, hráli jste na půdě UNESCO a OSN. Je sice pravda, že hudba nepotřebuje překladatele, vy své diváky ale oslovujete i veršem. Jak se Vám podařilo získat zájem tolika lidí na celém světě?
S Alfredem Strejčkem máme několik pořadů, za nejvýznamnější ale považuju Vivat Comenius, který vznikl u příležitosti čtyřstého výročí narození J.A.Komenského. Je to koncert pro kytaru, lidský hlas a další nástroje - flétničky, bicí a podobně. Text máme připravený v pěti jazycích a tvoří jej nejzajímavější pasáže ze stěžejního díla Komenského: Obecná porada o nápravě věcí lidských. Jsou zde nejúžasnější myšlenky, jaké jsem kdy slyšel, a lidé, kterým je předáváme, jsou jimi šokováni, opisují si je. Tímto počinem se také snažíme o plnění posledního přání jejich autora, totiž: aby se dostaly ke všem vládcům světa v jejich jazycích. Je až neuvěřitelné, jak je i po tolika letech tento dlouho ztracený text stále aktuální.

Na koncertu vaší studentky zazní i vaše skladba - Balalajka, kterou jste v osmdesátých letech věnoval Michailu Gorbačovi. Proč zrovna jemu?
Mezi mé záliby patří také numerologie a astrologie. Podotýkám, že jde pouze o koníčka a nikdy bych tuto činnost nedělal třeba pro peníze či proto, abych vnesl do osudů a duší lidí zmatek. Když přišel Gorbačov k moci, pocítil jsem nejen já, ale i přátelé, kteří se těmito obory zabývají, že jde o člověka, který přinese do celosvětové politiky nový vítr a zásadní změny. A protože jsem se dozvěděl, že je mimo jiné i vynikajícím hráčem na balalajku, věnoval jsem mu svou skladbu.

Vyučujete, koncertujete, skládáte, fotografujete, cestujete... Kde vůbec berete ještě čas na nutné zkoušení, bez kterého nemůže špičkový muzikant existovat?
S časem jsem na tom opravdu bídně, a tak zkouším, jak se dá. Často během jízdy v autě na zadním sedadle, jindy zase v hotelu, občas doma. Mám ale schopnost cvičit i mentálně, ve svých představách. To využívám tam, kde nemohu použít nástroj, například v metru, tramvaji a podobně. I když to někomu může přijít divně, jde to. Jsem především skladatel a dokážu si řadu věcí představit. Záleží hlavně na tom, do jaké míry mám jasno v mysli. Když si to pak srovnám, dokážu svou ucelenou představu vnutit i prstům při hře na kytaru.

Text: Libuše Lhotská, HOBBY magazín 3/2001